Šťastný konec...

Každé ráno vídám v naší ulici starého dědečka s babičkou. Chodí pomalu, protože dědeček má zjevné potíže s chůzí, a opírá se o hůlku. Že na tom není nic divného? Ale je..oni se totiž vždycky drží za ruce, vždycky se usmívají na sebe i na okolí a vždycky si spolu povídají - a někdy je slyšet jak se babička směje. Je to strašně moc příjemné, a krásně se na ně dívá. Je v tom tolik lásly, štěstí, pohody a pozitivní energie, že je tak trochu i vyhlížím. Dnes už si lidi moc najevo city nedávají..natož takhle kouzelně. Jsem moc ráda, že vím, že takoví lidé existují. A tak nějak ve skrytu duše doufám, že jednou až budu tak stará, budu tenhle pocit taky zažívat :-) .