Moje láska k lesu.

Jsou dny, kdy mám všeho plné zuby. Takové ty dny, kdy ráno vstanu a mám pocit, že jsem unavená, jako bych nespala. Protože nechci na okolí vrčet a bručet, většinou si musím někde dobít baterky. Na dobíjení baterek je pro mne nejlepší les. Jakmile vejdu mezi stromy, mám pocit, jako by mě objaly větve a jemným pohlazením ze mě sejmuly starosti. Nadechnu se a najednou je všechno zase krásné. Do lesa se chodím kochat. Miluju stromy, lesní trávu a palouky, miluju jak krásně to v lese voní. Ač nemám ráda brouky, v lese se mi líbí i takoví ti velcí černí lesklí brouci (říkám jim Májka, ale nevím, jestli to je opravdu Májka), dokonce i mraveniště vydržím pozorovat dlouho. Les je prostě super. Pokud rostou houby, je to ještě lepší. I když já houby neumím hledat, z legrace vždycky říkám, že na mne by musela houba zakukat, abych ji viděla. Dneska jsem hned po vkročení do lesa objevovala samé pýchavky. Bylo to jako kdyby les někdo zaklel do pýchavkového království. Celý les byl porytý od divočáků, takže jsem klopýtala zrytou půdou, všude ostružiní -omotalo mi nohy tak, že jsem si říkala, že mě ten les snad dneska nechce. A pak jsem to uviděla. Srdce lesa. Les mi dal najevo, že jsem v něm vítána,. a že moji lásku k němu vnímá. Tohle srdce lesa jsem si musela vzít domů - vždycky když mi bude ouvej mi připomene, že je na světě místo, kde je prostě krásně. Můj les.