Konečně je jaro

Konečně začalo jaro. Sice je trochu deštivé, ale je tady… Jaro je moje nejoblíbenější část roku, proto se chodím na procházkách kochat vším, co kvete a raší. Miluji jasně zelenou jarní trávu, miluji první pampelišky, sedmikrásky, fialky a ostatní drobné kvítky. Před spoustou let v našem městě někdo měl úžasný nápad a vysadil tu sakury. Ta růžová nádhera mě každý rok nabíjí úžasnou energií. Miluji ty chomáče růžových květů, celý rok čekám, až začnou znova kvést a já se budu procházet pod tou růžovou voňavou krásou. Nejsem jediná, podobně to cítí velká spousta lidí. A tak se procházíme, usmíváme se na sebe a je nám všem fajn.  Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by v té aleji neměl „růžovou náladu“ – mračouna tam nepotkáte. Všichni mají krásnou sakurou růžovou náladu. Jako dítě jsem jaro moc ráda neměla. Znamenalo to, že mamka i babička nás naženou na zahrádku a budou se připravovat záhonky, vytrhávat plevel, vybírat kamínky – no co vám budu povídat- brblala jsem jak jen to šlo, záda bolavá, kolena špinavá, za nehty hlína. Jak já byla naštvaná. Dnes to vidím všechno úplně jinak. Jak ráda bych zaklekla s babičkou k záhonku a poslouchala její vyprávění a pobrukování písniček. Naprosto chápu její nadšení. Taky dnes cítím ten osvobozující příval energie, když zabořím ruce do hlíny, nemyslím na nic, než na to, jak krásně na záhonku poroste salát , ředkvičky nebo mrkev. Ten dotyk se zemí mě nabíjí, dodává mi energii a úžasně si vyčistím hlavu. Jen ta hlína za nehty mi trochu vadí pořád, v rukavicích jsem se nikdy pracovat nenaučila. Tak nějak mi vadí, a nemám přímý dotyk s hlínou, to mi trochu vadí. Dnes chápu, proč maminka i babička tak nadšeně chodily na zahradu.  A tak volám: Vítej jaro, jsem šťastná, že tu konečně jsi…

článek publikuji i na www.zenysro.cz