Jsem ráda, že jsem nevyrostla v éře mobilů

Dnes jsem byla opět na kontrole u doktora.Antibiotika moc nezabírají, takže jsem fakt unavená a necítím se v pohodě. proto jsem vždycky v čekárně jako na trní a doufám, že přijdu brzy na řadu. Proto mne překvapilo, kolika mladým lidem je to jedno.Přijdou, sednou si, skloní hlavu k telefionu a nic nevnímají. Jestli tam sedí hodinu, nebo dvě - to je pro ně šumák, hlavně když mají wi-fi nebo dostatek dat na internet. Chápu, je to dobou. Já, když mi není dobře nemám chuť mobil ani vytahovat, unavuije mne i koukání do něho.Radši jsem vždycky pozorovala lidi - pána, co sedí a má hezký vzor na svetru, tak si hned představím, jak mu ho s láskou manželka nebo babička pletly, nebo paní, co mi připadá povědomá,tak přemýšlím, kde jsme se už potkaly a podobně. A nebo jsme si v čekárně povídali- třeba o počasí, nebo o čemkoliv jiném. Asi se nám bez těch mobilů žilo lépe, zažila jsem to nedávno právě v jedné čekárně, kde vypadla wifina a někteří neměli data. Tak trošku je mi jich líto.Když jim řeknete, že už kvetou sněženky, nejdou se podívat - oni si tu sněženku "vygooglí". A běda, když jim partner neodpoví na zprávu do pár vteřin - to jsou nervy na pochodu.Neustále kontrolují mobily a zprávy a jsou tak trochu otroky těch svých černých placek. Za nás jsme jako mesenger na sebe volali z okna - "Pepoooo, jdeš ven?" ..."Jen co dopíšu úkol..." a bylo to fajn.