Jak jsem zkolabovala - dík všem pracovníkům rychlé záchranné služby

Nový rok pro mne nezačal zrovna nejlépe. Vánoce byly trochu chaotické, ale na to jsem si už zvykla. Mám čtyři dospělé děti, každé z nich má partnera, taky už mám vnuka, přítel má taky dceru a druhého vnuka, takže vánoce u nás jsou plné návštěv, lehkého chaosu, ale taky smíchu, radosti a pohody. Jenže když mám naplánovat, kdy se všichni sejdeme, a aby to vyhovovalo všem, chce to notnou dávku manažerských schopností. Takže ačkoliv vánoce opravdu miluji s celou tou jejich atmosférou kolem, když skončí, opravdu si oddechnu a začnu relaxovat, abych nabrala síly na další rok. Jenže letos se mi to nějak moc nedařilo. Pořád jsem se nějak nemohla „sebrat“, až se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Přišel kolaps, kdy se mi udělalo opravdu velmi špatně, takže přítel neváhal a zavolal mi sanitku. Tedy rozumějte rychlou záchranku.  Musím říct, že mě to taky vyděsilo, a protože jsem s podobnou „službou“ neměla dosud (naštěstí zkušenost), byla jsem nervózní i z toho, co se bude dít. Přestože už skoro 30 let bydlím nedaleko nemocnice a pracovníky záchranky často vídávám, pocit, když vám vejdou do bytu je úplně jiný. Jste nervózní, ale zároveň na mě působili velmi profesionálním dojmem, takže se vlastně i uklidníte, protože najednou přijde pocit bezpečí. Zatímco přítel jim sdělil, co se vlastně se mnou děje, jeden z pracovníků mi začal natáčet EKG, měřit tep a napíchl kanylu (a vzhledem k tomu, že mi strachy zmizely asi všechny žíly, musím říct, že paní byla velmi šikovná). Přitom mě všichni uklidňovali a usmívali se, takže opět musím říct – velmi profesionální a úžasní lidé. Za chviličku dorazil po sanitce i doktor v dalším autě, prohlédl mne, dal injekci a nechal mne převézt do nemocnice. Už cestou k sanitce jsem viděla v oknech paneláku zvědavé sousedky, takže mi bylo jasné, že sídliště bude mít zase nějakou chvíli o čem mluvit a moc příjemné to pro mne nebylo. Po příjezdu do nemocnice se mě ujali lékaři a sestry na příjmové ambulanci. Následoval další kolotoč vyšetření, odběry (tady už sestra tak šikovná nebyla a modřina na mé ruce je přímo impozantní) a kapačka, se kterou mne usadili ve vedlejší místnosti. Tady už jsem viděla určitou odtažitost, sestry jsou unavené, baví se o všem možném, takže jsem si chvílemi nepřipadala moc příjemně. Přece jen mi nebylo dobře. Paní doktorka posléze usoudila, že si pár dní pobydu na interně. Nebylo to pro mne příjemné sdělení, ale vím, že maminka a pan doktor se poslouchají, tak jsem zavolala domů, co mi mají přinést (stejně jsem v tom rozčilení polovinu zapomněla a museli přijít ještě jednou), a seděla a čekala, až mi dokape kapačka. A poslouchala jsem „cvrkot“ ve vedlejší místnosti. Je mi jasné, že jsou tam všichni vytížení a přetížení, už ráno v 7 hodin bylo na příjmu několik pacientů. A jeden z nich mi vykouzlil i přes všechny ty zvláštní pocity úsměv na tváři. Toho pána jsem neviděla, byl to podle hlasu starší pán, kterého z příjmu posílali na  operaci srdce (bypass),takže mu sestra sdělila, ať zavolá ženě,a on místo aby řešil, že má ohromný zdravotní problém se staral, že ale když ženě zavolá, dost ji tím vyděsí. Ta ohleduplnost byla dojemná, už v hlase zřejmá láska a starostlivost, takže mne napadlo, že budu šťastná, jestli můj přítel o mne bude po letech taky mít takovou starost. No a tak mu tam sestry a lékařka vysvětlovali, co bude následovat, a nakonec přijela sestra s pojízdnou židlí, bylo slyšet, jak se pán usazuje a ozvalo se:“ na Bělehrad, paní Mullerová!. „. A já ač mi bylo špatně jsem v tu chvíli vyprskla smíchy, a  upřímně doufám, že se pánova operace vydařila a je mu lépe. Takových lidí se smyslem pro humor, milých a laskavých je na světě třeba. A tenhle článeček je takovým mým malým díkem všem pracovníkům rychlých záchranných vozů- jsou to velcí profesionálové. Příště se s Vámi podělím o zážitky z hospitalizace. I tohle je pro nás „obyčejné smrtelníky“ tak trochu jiný svět, ve kterém se neocitáme tak často. A všechno tam je tak jiné, že asi stojí za to o tom napsat. Takže až se mi trochu uleví, podám další zprávy z nemocnice. Tak mi držte všichni palce.