Den blbec

Znáte ten pocit, když ráno vstanete  jak se říká „Levou nohou“ a víte, že dnes nastal zase onen den D, kdy se vám nic nebude dařit? Já ty pocity mívám málokdy, ale když už ten den nastane, opravdu se daří…

Dnes jsem vstala asi oběma levýma nohama.

Takže opatrně jsem šla do kuchyně uvařit si kávu, a protože jsem měla ten svůj „pocit“ dávala jsem si pozor, abych si nerozbila svůj oblíbený hrníček. Takže jsem si pro jistotu vzala jiný, ten, co se mi povedlo už párkrát oťukat a má tedy okraj lehce olámaný, a vůbec by mi nevadilo, kdyby mi spadl. Stejně ho chci vyřadit. Hurá, povedlo se mi bez úhony uvařit si kávu, ještě přidám cukr a trochu smetany – no, ono to s tím dnem snad nebude tak horké, jak se zdálo. Vypiju si kávu a půjdu na odběry. První doušek a – fuj- je to tady – povedlo se mi kafe osolit. No, přejdu to a budu dělat jakože nic, třeba to ty síly co řídí tyhle dny nepostřehnou a dají mi už pokoj.

Tak jsem se oblékla a jdu. Cestu jsem zvládla bez potíží. Kupodivu přestože je po dešti, nikdo z řidičů mě neohodil louží, takže je to fajn. Před sesternou si zouvám boty. Ejhle, každá ponožka má jiný odstín. Jakto, že jsem si toho nevšimla? Honem si obouvám boty a lovím v tašce návleky -ještě že jsem si je pro Strýčka Příhodu nedávno koupila. Jen doufám, že se sestře nezlomí při odběru jehla, nebo nebude podobná katastrofa…Naštěstí odběr v pohodě, žíly nepraskaly, jehly se nelámaly, jen sestřičce 2x upadl vatový tampon a jednou se bouchla o stolek. Vida, on je ten den asi přenosný…Nebo přeskočil ze mě na sestřičku a budu mít pokoj, škodolibě jsem se pousmála- to by bylo super, přehodit den blbec na někoho jiného a pak už si užít zbytek dne v pohodě. Tahle myšlenka mě tak nadchla, že jsem si ji v duchu rozvíjela a tak nějak jsem ani nepostřehla, že jsem v pohodě došla domů. A bez katastrof. Hned za dveřmi mě něco bouchlo do nosu. Hmmmm, takže to nefunguje, není přenosný, jen je asi nakažlivý…Na koberci hned za dveřmi svítí kupička smradlavého psího pokladu. Betyno, kde jsi, syčím hned ode dveří, ale je mi jasné, že moc nadávat nebudu. Betyna je náš starý pejsek, je jí 13,5 roku, takže občas prostě dojde k nehodě. I teď na mě tak nešťastně kouká z pelechu, že prostě navlíknu rukavice a jdu ten poklad uklidit a vyčistit koberec. No, tak doufám, že je to takové to pověstné „do třetice všeho dobrého a zlého“ a mám pro dnešek vybráno.

Přemýšlím, jestli mám vařit, nebo si pro jistotu objednat pizzu, abych nepřišla v kuchyni k úhoně. Ale protože špatný pocit po naplnění tří špatných naschválů pomalu mizí. Troufám si vkročit do kuchyně. Koneckonců transplantace prstů pokročila o velký kus dopředu, nedávno jsem četla článek o přišití prstů, a ten člověk normálně funguje, ruka i prsty jsou prý v pořádku. Tak jdu na to. Pro jistotu si ale dávám do mrazáku sáček s vodou, abych měla dost ledu. Je přece jen Den blbec, takže – kdo ví…