Branné cvičení.

Poslouchám rádio, a náhodou mne zaujala informace, že ředitelé a zřizovatelé škol zabezpečují školy proti různým útokům a střelcům.

Prostě proti nebezpečí.

Strašně mě mrzí, kam až tahle doba zašla.

Je hrozné, že se děti musí ve škole bát, a musí se učit, jak se chovat v případě teroristického, nebo jiného útoku. Nožem, nebo střelnou zbraní. Možná, že doba, ve které jsem vyrůstala byla šílená, ale ve škole jsme se nebáli. Školní budova se zamykala a hlídala maximálně proto, aby někdo něco neukradl. Určitě jsme se nebáli, že by nás někdo přišel zabít.

Jiná věc byla Branná výchova a branné cvičení. Zažil to každý, kdo chodil do školy v 70. a 80. letech.

Nácviky v používání plynových masek, spojené s nezapomenutelným vytíráním páchnoucí gumy vatičkou namočenou v lihu, oblékání se do pláštěnek, na nohy a ruce sáčky.

Učili jsme se kde je kryt pro případ jaderného, nebo jiného útoku.

Měli jsme tahle cvičení celkem rádi, protože jsme se nemuseli učit, a mohli jsme si "zablbnout". Volna od učení jsme moc neměli, takže jsme tahle cvičení a "pochoďáky" vítali.

Branná výchova byla oddech.

Největší vzrůšo bylo, když se některá spolužačka z pachu masky a nedostatku kyslíku poblinkala.

Z dnešního pohledu vím, že to nebylo ideální. Jako malou mě štvalo jen to, že mám při měření malý obličej, a dávají mi masku "s chobotem", zatímco ostatní už měli moderní bez chobotu :-D.

Rozhodně jsme se ale nebáli.

Jsem ráda, že jsem se ve škole nemusela bát.

A štve mě, že dnešní děti se bát musí. Vím, že s tím nemůže nikdo nic udělat, jen zabezpečit školu.

Doba se prostě posunula do nějaké zvláštní podoby, kdy pár pitomců má pocit, že může všechno, a svou nenávist si vybíjí na dětech. Je to jen takový povzdech, a politování dnešních dětí.

A vy ostatní- koho bavily pochoďáky a branná cvičení?