Dnes je den hlavolamů. Slaví se na počest Ernő Rubika. Pamatuji se jako by to bylo včera na to šílenství kolem Rubikovy kostky. Nejdřív ji mělo jen pár z dětí, které měly rodiče, co jezdili do ciziny, a my ostatní děti jsme čekaly až nám ji půjčí. To bylo štěstí. Ale málokdo ji uměl složit, a tak jsme seděli a vymýšleli. Pak už byla na trhu kostka dostupnější, tak jsme si ji vyprosili od rodičů skoro všichni. A všichni jsme seděli venku před panelákem a točili, a kombinovali. Až pak někdo přišel s tím, že už ví, jak ji složit. Bylo několik postupů, které musely následovat po sobě. Naučili jsme se je celkem rychle, a pak už šlo jen o to, kdo ji složí rychleji. Rubikova kostka nás bavila celkem dlouho, byla to v té době nevídaná věc, byli jsme nadšení. Je ale fakt, že žádný další hlavolam už nás tolik nechytil. Rubikova kostka byla nová a originální. Nedávno se mi dostala do ruky znovu, když ji přinesl domů vnuk. A musím přiznat, že jsem ji nesložila, už jsem prostě ty postupy zapomněla. Máte rádi hlavolamy? Umíte, nebo uměli jste složit Rubikovu kostku? Baví vás logické hry a hlavolamy? Pak si tenhle den určitě užijete :-)

Na internetu jsem našla obrázek, který mne zaujal na první pohled. Jsou na něm 3300 let staré sandály Egyptského faraona Tutanchamona. Vypadají tak báječně, že bych si je klidně koupila i dnes, a odchodila v nich pohodlně celou dovolenou. Smutně se dívám do botníku, kde jsou moje sandály z loňského roku. Střídala jsem se s pantoflemi, přesto vypadají, jako staré alespoň 4 000 let. Ty Tutanchamonovy vypadají rozhodně lépe. materiálem, tvarem, vzorem a hlavně kvalitou. Docela bych byla ráda, kdybycho se zase naučili vyrábět boty, které nám vydrží. A stačí mi klidně i kratší dobu. Takové moje povzdechnutí před cestou do obchodu - jdu si totiž koupit sandály :-D

Tak se k nám na balkon dnes přišel podívat šneček. Takové milé tiché stvoření by člověk řekl. Jako děti jsme je na louce před panelákem sbírali a pak s nimi pořádali šnečí závody, svoje favority jsme měli v krabici od bot vystlané trávou. Bavilo nás to dost dlouho. Teď jako dospělá už z nich tak nadšená nejsem. Trendu francouzské kuchyně a jezení šneků jsem nikdy nepropadla (ani jsem je neochutnala, nějak mi ta představa nedělá dobře), závody už nepořádám, beru je tedy jen jako škůdce, co dokáží na zahrádce sežrat na co přijdou. naposledy to byly komplet všechny afrikány. A protože je nějak neumím zničit - jsem asi příliš velký dobrák na to, abych zabila šneka, ptám se vás na radu. Máte prosím někdo nějaký osvědčený prostředek proti šnekům, slimákům a jim podobným škůdcům (kromě těch kachen, co je žerou, na ty nemáme prostor a možnost se o ně starat). Dejte prosím vědět na facebooku

příspěvek k diskuzi je zde: šneci a slimáci diskuze

Každé ráno vídám v naší ulici starého dědečka s babičkou. Chodí pomalu, protože dědeček má zjevné potíže s chůzí, a opírá se o hůlku. Že na tom není nic divného? Ale je..oni se totiž vždycky drží za ruce, vždycky se usmívají na sebe i na okolí a vždycky si spolu povídají - a někdy je slyšet jak se babička směje. Je to strašně moc příjemné, a krásně se na ně dívá. Je v tom tolik lásly, štěstí, pohody a pozitivní energie, že je tak trochu i vyhlížím. Dnes už si lidi moc najevo city nedávají..natož takhle kouzelně. Jsem moc ráda, že vím, že takoví lidé existují. A tak nějak ve skrytu duše doufám, že jednou až budu tak stará, budu tenhle pocit taky zažívat :-) .

Někdy se daří, někdy se nedaří. Přestože nejsem žádná nešika, občas se mi "povede" nějaký úraz. Naštěstí všechny celkem v pohodě. Pamatuju si například dodnes odřená kolena po pádu z kola, naneštěstí na cestě plné malých kamínků, které mi maminka vymývala kartáčkem. Au. Dodnes si to pamatuji. Větší úraz jsem měla když do mne narazila v 9 letech krosová motorka - naštěstí nejela moc rychle,ale byla v místech kde neměla co dělat. Řídil ji mladý kluk, co s ní chtěl jet závody. Nejel. Dostal pár facek od mé maminky a ta jeho mu motorku sebrala. Já měla štěstí, protože mi hlava skončila těsně vedle kola, mohlo to dopadnout hodně špatně, naštěstí z toho tehdy byla jen sádra na noze na měsíc. Připadala mi ta doba doma na posteli bez pohybu tehdy jako věčnost. Jako jediné rozptýlení (kromě knížek) jsem si pouštěla celou dobu písničky Ivana Mládka na kazeťáku - jediná kazeta co jsme tehdy měli. Texty všech těch písniček si pamatuji nazpaměť dodnes :-D. V televizi běžně ve všední den pohádky nebyly - v dnešní době internetu bych se zabavila určitě lépe. No a pak už jen drobné úrazy, jako dnes (Naštěstí!) . Nešikovností. Chtěla jsem umýt škrabku na sýr a jak byla mokrá , sjela mi přes dlaň. Pořádné řízutí. Už je to dobré, jen to cuká. A článek, co jsem chtěla pro vás psát odložím o pár dní. A co vy? Jste šikovní, nebo vás také provázení drobné nehody?

Konečně trošku povolují opatření,která nás kvůli koronaviru omezovala. Všichni ale buďme opatrní, ještě není úplně vyhráno. V něčem nám karanténa udělala dost nepříjemností, v něčem byla někdy i fajn. Já jsem se třeba tak trochu zastavila, mnohem častěji jsme si volali s rodiči, konečně jsem přečetla některé z hory knížek, které jsem měla připravené na "až jednou bude čas", a taky jsem viděla spoustu filmů. Jsem ráda, že žijeme v době, kdy už si na internetu můžeme najít film podle nálady a pustit si ho kdykoliv, kdy máme chuť, čas a náladu. Protože násilí, chaosu a rychlosti je kolem nás pořád hodně, tak nějak jsem potřebovala přibrzdit, zastavit se, popřemýšlet a odpočinout si. Takže žádné akční filmy, pěkně jsem si udělala pár dní s filmy pro pamětníky. A to vám byla paráda a pohodička. Ta doba, kdy nebylo všechno přetechnizované, lidé se setkávali, měli na sebe čas a byli tak nějak víc spolu. A muži byli gentlemani a ženy dámy. Pohoda, smích a odpočinek. Nevím, které filmy mám radši, jestli ty s Hugo Haasem, nebo s Adinou Mandlovou, mojí oblíbenkyní natašou Gollovou ( tak jsem si vždycky přála vypadat, krásná, laskavá a oči se jí smějí, je v nich tisíc jiskřiček), nebo s Vlastou Burianem. A kromě filmů jsem si sem tam o těch prvorepublikových hercích něco přečetla. Třeba právě Vlasta Burian, u jehož filmů se tak smějeme to ke konci života neměl vůbec lehké - ač se snažil pomáhat v boji proti fašistům, musel v jejich filmech hrát, chtěl-li přežít,a nakonec byl prohlášen za kolaboranta a vězněn. A nebyl jediný. Z některých osudů prvorepublikových herců docela mrazí. Ale nedočetla jsem se jen špatné věci. Překvapilo mne například, když jsem zjistila, že jeden z mých oblíbených herců je tatínek herečky Jany Paulové, na jejíž divadelní představení s Pepou Dvořákem S Pydlou v zádech jsem šla snad 5x. Máte rádi filmy pro pamětníky, nebo nějaké herce z té donby? Budu ráda, když se o oblíbeného herce, nebo film s námi podělíte. nebo ty filmy nesnášíte-a proč?

foto zdroj:FDb.cz

diskuze na facebooku po kliknutí zde: filmy pro pamětníky

Zima končí a já čekám, kdy začne na internetu a na všech titulkách časopisů mediální masáž typu :Zhubněte do plavek, Jarní hubnutí, Ztloustly jste přes zimu, Hubněte, Změňte jídelníček, Jezte jen papír, po něm se nepřibírá -a to skloňované ve všech pádech. Nesnáším to skoro stejně, jako články o virech, koronavirech a pandemiích..No, je fakt, že někdy přes zimu trošku naberu,ale ne moc. Přeci jen vánoce a méně pohybu dělají své. Ale ja jaře to v pohodě jde dolů, protože chodím na delší procházky a kochám se tím, jak všechno kvete. Pokud jste ale trochu přibraly po zimě a chcete s tím něco dělat, nepodléhejte tomu co teď letí po internetu: Zhubněte pitím kávy a zázračných nápojů na bázi kofeinu, není třeba měnit jídelníček a cvičit. Je to drahé a účinek? Fakt moc ne. Ono hubnutí bez cvičení a úpravy jídelníčku fakt nejde.Pokud by to fungovalo, už dávno by na světě byli jen samí štíhlí a krásní lidé. Takže neblázněte, ženy..a pokud jste trochu přibraly- tak si prostě udělejte radost něčím novým, hezkým na sebe -a je po problému :-)

Pračka. V dnešní době už tu automatickou považujeme za samozřejmost. Já jsem ale jako malá holka zažila praní na celé dopoledne - večer se "velké prádlo" došlo namočit do takových kovových vozíků na kolech, a z těch se pak přemístilo druhý den do ohromných praček v prádelně v paneláku. Po vyprání prádlo maminka vytahovala do velkých kamenných umyvadel, tam máchala a nakonec přemístila do ždímačky. Prádelna voněla mydlinami z vypouštěné vody - to jsme milovaly my, děti.Dostali jsme rýžové koště a vypouštěnou vodu naháněli z betonu do odtokových kanálků. Praní byla dřina. A do malé vířivé pračky by se tolik povlečení, prostěradel a ručníků nevešlo. Takže jsem byla za automatickou pračku vděčná.Moje první byla takzvaná "Tanečnice" Prádlo se v ní občqas nahrnulo na jednu stranu a pak při ždímání skákala po celé koupelně - jednou mi dokonce uštípla i kus umyvadla. Druhá moje pračka byla Whirpool. Vrchem plněná. Ta mi sloužila skvěle a dlouho - vyprala prádlo velké rodiny se 4 dětmi a psem opravdu báječně, a sloužila dlouhých 19 let. Je dobu odchodu si nevybrala nejlépe. Přesně když jsem dostala chřipku a horečky se záchvaty kašle se rozhodla, že už vyprala dost a prát už nechce. Dala jsem si vyprat prádlo,a nějak se mi nezdál zvuk vycházející z koupelny - divné bručení. Tak jsem pračku vypla, otevřela a zůstala zírat.Byla úplně plná vody a pěny. Vůbec nevypouštěla, jen přidávala další vodu. A tak po několika marných pokusech o vypuštění jsem musela vodu vybírat miskou do kbelíku a vylévat.Nevěřili byste, kolik vody se do pračky vejde. A protože každé ohnutí vyvolalo záchvat kašle, vybírala jsem vodu s přestávkami celý večer.Zákon schválnosti - všichni byli v práci. A v pračce jsem vodu nechtěla nechávat - co kdyby se v noci rozhodla někudy vytéct. Takže tahle činnost s vodou mne úplně odrovnala. A protože vybírat pračku s horečkou nejde, musel nákup počkat skoro týden. Naštěstí už mám pračku novou. Prádla se za tu dobu nakupilo spopusta,ale alespoň pračka projde zatěžkávací zkouškou. Tentokrát jsem si vybrala pračku s předním plněním.Vždycky jsem se ráda dívala jak se prádlo v pračce točí, tak konečně budu moct i já koukat doma. Tak doufám, že mi bude pračka sloužit stejně dobře jako ta předchozí. A co vy? měli jste nějaký zážitek s pračkou nebo praním?

obrázek:bejvavalo.cz

Dnes jsem byla opět na kontrole u doktora.Antibiotika moc nezabírají, takže jsem fakt unavená a necítím se v pohodě. proto jsem vždycky v čekárně jako na trní a doufám, že přijdu brzy na řadu. Proto mne překvapilo, kolika mladým lidem je to jedno.Přijdou, sednou si, skloní hlavu k telefionu a nic nevnímají. Jestli tam sedí hodinu, nebo dvě - to je pro ně šumák, hlavně když mají wi-fi nebo dostatek dat na internet. Chápu, je to dobou. Já, když mi není dobře nemám chuť mobil ani vytahovat, unavuije mne i koukání do něho.Radši jsem vždycky pozorovala lidi - pána, co sedí a má hezký vzor na svetru, tak si hned představím, jak mu ho s láskou manželka nebo babička pletly, nebo paní, co mi připadá povědomá,tak přemýšlím, kde jsme se už potkaly a podobně. A nebo jsme si v čekárně povídali- třeba o počasí, nebo o čemkoliv jiném. Asi se nám bez těch mobilů žilo lépe, zažila jsem to nedávno právě v jedné čekárně, kde vypadla wifina a někteří neměli data. Tak trošku je mi jich líto.Když jim řeknete, že už kvetou sněženky, nejdou se podívat - oni si tu sněženku "vygooglí". A běda, když jim partner neodpoví na zprávu do pár vteřin - to jsou nervy na pochodu.Neustále kontrolují mobily a zprávy a jsou tak trochu otroky těch svých černých placek. Za nás jsme jako mesenger na sebe volali z okna - "Pepoooo, jdeš ven?" ..."Jen co dopíšu úkol..." a bylo to fajn.