Měli jste jako děti rádi lízátka? Já moc. nejčastěji jsme dostávali lízátka - takový stromeček na dřevěné tyčce - byla to moc dobrá lízátka, byla malá, takže jsme je snědli najednou -ale já jsem se vždycky bála, že si do rtu nebo jazyka zadřu třísku. Ty tyčky leckdy nebyly úplně opracované. Mnohem raději jsem pak měla lízátka placatá s kytičkou, nebo obličejem -ta už pak měla tyčku z plastu a to byla paráda. Co jsme ale milovali všichni byla lízátka Roks tyčka. Byla dlouhá. Za 1 korunu to bylo spousta lízání. Až jsme měli odřenou pusu a jazyk. Lízali jsme je do špičky -kdo bude mít nejšpičatější. Když nás bylo víc -prostě jsme si lízátko rozlomili, nebo ukousli a každý měl dílek jako bonbon. To byla paráda. je tu ještě někdo, kdo měl tahle dlouhá lízátka rád, a cucal je do špičky? :-D

Znáte malování na kamínky? Mě se ten nápad moc líbí. Jen tak někde pro radost někomu druhému položit kamínek pro štěstí. Najít ho je pak moc fajn pocit. Já jsem tedy venku ještě takový kamínek nenašla, ale na facebooku je skupina, kde si lidé sdílejí fotky nalezených kamínků - ten pak přemístí někam jinam, aby dělal radost dál. Já jsem takové kamínky pro radost dostala od kamarádky Kačky (Kači děkuju ještě jednou) - aby mne nemrzelo, že jsem žádný nenašla. Tedy ten s kočkou si položím do sbírky koček, a ten a andělem si nechám - pro štěstí a radost. To je v téhle divné době prostě potřeba. Našli jste už nějaký kamínek s obrázkem venku? Nebo sami na kamínky malujete? Pochlubte se na facebooku Život v pohodě...

Tak na mne při uklízení vánočních dekorací úplnou náhodou vypadly tyhle staré průkazové fotky. Na jedné je mi 18, na druhé asi 22

let. Ani vám nebudu říkat, jak už je to dlouho. Vždycky na mne z těch fotek dýchne trocha nostalgie, jestli ta dlouhovlasá malá holka jsem vůbec já. Ale asi ano, něco z ní v sobě mám pořád. Mrzí mne, že jsem někam založila, nebo ztratila fotku z maturitního tabla. Na tu bych se podívala ráda. Máte nějakou starou -třeba klidně taky černobílou fotku z mládí? Pochlubte se, na facebooku Život v pohodě, ať spolu trochu zavzpomínáme.

Dnes je světový Den manželství. Tak nějak tradiční manželství jsou odsunována do pozadí. Spousta lidí žije - jak se říká - "Na psí knížku" - ve společné domácnosti bez svatby. Je to docela škoda. Svatba a žít spolu je povýšení citů na nejvyšší úroveň. Dáte tak protějšku najevo, že s ním chcete být. Docela mne pak mrzí experimenty typu Svatba na první pohled. Tak nějak je to vyjádření -No a co, když to nevyjde, tak to prostě zrušíme. To je v poslední době naprosto normální - prostě se to zruší. Nic se neřeší, nerovná. Pamatuji se, že když jsem byla malá, neznala jsem ve městě nikoho, kdo by byl rozvedený. Prostě se to nenosilo. Já sama tedy rozvedená jsem. Důvod ale nebyl ten, že by mne manžel přestal bavit, nebo tak něco, ale hrací automaty. Můj bývalý manžel vtáhl svým hraním mne i naše děti do šílené propasti dluhů, hraní, slibů a lží. Tam už pak byl rozvod existenční otázkou. A co vy? Jste vdané, nebo jste ženatí? A poprvé, nebo opakovaně? Je pro vás svatba důležitá, nebo ji berete jen jako "kus papíru"? Pochlubíte se svatební fotkou? Jsem celkem zvědavá...

diskuze na facebooku zde: svatební diskuze

Tak nějak v poslední době je internet plný informací o úmrtí známých osobností. Úplně mi tak uniklo, že včera zemřel PAN spisovatel Stanislav Rudolf. Mám a měla jsem jeho knihy vždycky ráda. nejen proto, že je z Brandýsa nad Labem, kde teď žiju. Milovala jsem ty knížky už jako malá holka. Protože ve zprávách jsem zahlédla jen malé upozornění, myslím si, že je to škoda. Tenhle pán spoustu z nás potěšil a pobavil krásnými příběhy. Proto mu tam nahoru posílám velké díky a zapálím svíčku. Přečetla jsem asi všechny knížky, co napsal. Nejznámější jsou Operace mé dcery, Metráček, nebo Kopretiny pro zámeckou paní. Ty jsem měla vždycky ráda, a pak knihu V každém okně Julie, a To jsme prosím nebrali. Každá z jeho knih byla psaná poutavě a tak čtivě, jako bych ten příběh sama prožila, nebo byla jeho účastníkem. Pan Rudolf měl originální, báječný vypravěčský talent. Žije dál ve svých knihách. Četli jste jeho knížky? Kterou máte nejraději?

Původně jsem to sem nechtěla psát. Ale ono mi to nedá. Včera se do mne jeden zážitek zapíchl jako tříska a pořád o tom přemýšlím. Šli jsme s manželem kupovat dárek k vánocům. S předstihem, abychom nebyli ve stresu a taky tak trochu když by bylo zas všechno zavřené, abychom měli nakoupeno. Chtěli jsme šperk, ten je lépe vidět na živo. Teda to jsem si myslela. Příště budu nakupovat on line a budu v klidu. Přišli jsme do klenot - nádherná, velká, krásně osvícená prodejna. První dojem úžasný. Prodavačka okamžitě zareagovala s dotazem na přání. Aby ne-byli jsme tam jediní. Manžel vznesl přání na náušnice. Moc výběr ve žlutém zlatě teda nebyl. Alespoň ne v mém vkusu. A pak to přišlo. prodavačka nás zkoukla a zahlásila. No, v té levnější kategorii kterou asi chcete moc výběr není. Pokud přejdu to, že ani v té vyšší kategorii není moc na výběr, tak musím říct, že se do mne ta věta úplně zapíchla. Jak jako v levnější? Podle čeho to vyhodnotila? Ani já,ani manžel nechodíme rozhodně v oblečení z vietnamské tržnice. Ano, máme rádi sportovní módu,ale kvalitní. Teda to jako abych dostala na výběr z lepších šperků musím na sobě mít Armaniho, nebo Pradu? Já hodně reaguji na tón hlasu a obsah sdělení, a tohle se mne fakt dotklo. Nicméně jsem to přešla, nechtěla jsem tam dělat rozruch. Z náušnic jsem nevybrala, přešli jsme k prstýnkům. A ono se to opakovalo. Zase nám začala ukazovat ty levnější. To jsem nevydržela a trochu se ohradila,ale radost z nákupu už byla ten tam. Nakonec jsem váhala mezi 2 prstýnky. manžel koupil oba. Byli jsme odkázáni na výběr dárkových krabiček - to jsem nechtěla, protože už jich pár doma mám. Řekla jsem že mi stačí obyčejná plastová. A co myslíte? Paní prodavačka nám dala oba prstýnky do jedné. Ještě se zeptala, jestli nám to nevadí. manžel viděl, že začínám být nastartovaná, tak řekl že ne a zmizeli jsme. Lidi už se vám to někdy stalo? Že vás prodavač vyhodnotil jako - slušně řečeno - nemajetného a tak s vámi jednal? Podle mne by měl být profesionál - i kdybych přišla v tričku Hello Kity a mašlí ve vlasech, mělo by mu to být jedno. Fakt o tom od včerejška přemýšlím.

Lidi, taky vám pračka žere ponožky? Já jsem se tomu vždycky smála, ale pak jsem jednou udělala pokus, a ponožky, které byly po jedné jsem začala dávat do igelitky. Všechny 4 děti byly poučeny, že si musí ponožky hlídat. Přesto se za rok nasbírala - a to nekecám - skoro plná igelitka ponožek, ke kterým jsem nikdy nenašla tu druhou. Ani pod postelemi, i matrace jsem zvedala. Fakt nikde. Nevím, jak to ty moje děti dokázaly. Takže variantě se žraním ponožek věřím. Je to kromě ufo jediné možné reálné vysvětlení. A protože tii moji 4 drobečkové produkovali neskutečné množství špinavých ponožek, často jsem je párovala celý večer. Jak je to s Ponožkožrouty u vás?