22.02.2016 17:58
Některé dny začnou divně. Jsou to takové ty dny, kdy si říkáte v podvečer :Kdyby dnešek nebyl, vůbec nic by se nestalo... A k tomu všemu když tak začne pondělí, mám pocit, že tenhle celý týden bude nic moc.. To se tak ráno vzbudím, mám pocit že mi je asi 108 let, bolí mě všechno, tam kde mě nebolí, tam mě alespoň píchá nebo něco svědí, nemůžu se probrat a nic se mi nechce.. Tak si říkám: A je to tady. Můj "oblíbený" den na nic je tady. jenže pak stačí maličkost a je to pryč. Třeba mě dnes ráno překvapil přítel- vstal dřív a donesl k snídani čerstvé rohlíky. A nebručel. Můj přítel je totiž tak trochu bručoun, zřejmě se při reinkarnaci zapomněl převtělit a zůstalo v něm kus medvěda. Taky odpoledne se vyvedlo. Sice foukal vítr, který moc nemusím, ale svítilo sluníčko. Sluníčko mi po zimě moc chybí a tak jsem stála na balkoně a nasávala do sebe tu jarní energii a úplně jsem zapomněla, že ráno jsem měla nějaký divný pocit. A tak by to mělo být. nenechme se otrávit špatným bolavým začátkem dne. Sbírejme do sebe to hezké kolem, vyhřívejme se na sluníčku-byť je ještě zimní a "zubaté", každý špatný den se dá otočit do dne alespoň přijatelného. Takže všem kolem přeju sluníčkový týden a bezva den :-).
19.02.2016 20:05
Celé odpoledne přemýšlím o tématu omluv a nad tím, komu bych se měla omluvit A zjistila jsem, že je toho fakt spousta, až mě to zarazilo. Pokud bych se měla zamyslet nad tím, proč a komu se omluvit, je to spousta malých i větších hříšků. Své nejlepší kamarádce bych se měla omluvit za to, že na ní nemám tolik času, kolik bych chtěla, svým dětem bych se měla omluvit za to, že na ně někdy ječím bez příčiny a občas jsou hromosvodem špatných nálad, svému příteli bych se měla omluvit za občasné „bolení hlavy“, rodičům za to, že jim nevolám tak často, jak by si zasloužili a občas se nechám i v telefonu zapřít... prostě spousta malých i větších omluv, které za den nevyslovíme a asi bychom měli. Omluvy jdou občas těžce vyslovit a tak radši hledáme spoustu výmluv, jen abychom nemuseli přiznat, že jsme bez chyby. Ale i to, že jsme se nad tím dnes zamysleli, je velký krok dopředu... budu se snažit být milejší ke všem okolo.
Každý máme svého kostlivce ve skříni. Já 25 let starého... Rozešla jsem se tehdy se svým přítelem způsobem, který nebyl zrovna fajn a ve vhodnou dobu... dodnes se za to stydím a tak mu alespoň myšlenkou posílám jedno velké promiň... Asi se mi neuleví, ale mám hned trochu lepší pocit.
A tak si dám jedno ponovoroční předsevzetí: alespoň občas se zastavit, popřemýšlet jako dneska a pokud to jen trochu jde, tak se omluvím... A vlastně začnu hned. Jako takovou „malou“ omluvu upeču teď dětem koláč. Až na ně příště budu ječet, snad to opět pochopí a odpustí :-)).
