Vždycky když v televizi nebo na internetu vidím záběr požáru, mrazí mne v zádech. Je to velmi nepříjemný pohled. A což teprve jak špatný pocit musí mít ti, u kterých hoří nebo jejich rodina, přátelé, známí. Ale tak nějak jsem si vždycky říkala, že asi někde udělali chybu. Byli neopatrní, nebo něco zanedbali. Včera jsem se ale přesvědčila, že tak tomu nemusí vůbec být a hořet může během pár sekund aniž byste cokoliv zavinili. Jsem velmi opatrná a dodržuji zásady bezpečnosti - všechny spotřebiče vypínám, když odcházím z domu, dokonce i rychlovarnou konvici nenechávám na základně - co kdyby...Včera večer se stalo ale něco, co mne doslova vykolejilo. Byla nám večer zima, tak jsme si zapnuli malé elektrické topítko. Po chvíli bylo v místnosti příjemně a my jsme si četli a v tom najednou jiskry- ale ne pár jiskřiček,ale ohromná jiskřící koule, dým a zápach, sem tam plamen- uprostřed kabelu prodlužovačky ( byla to kvalitní prodlužka koupená v elektroobchodě, nikoliv někde u vietnamských obchodníků) . Musím přiznat, že jsem moc ráda, že byl doma můj muž a bleskurychle zasáhl. Já ač jsem vybavená všemi teoretickými pravidly jsem ztuhla. Vím samozřejmě, že nesmím hasit vodou, musím okamžitě vypnout elektřinu v jističích, protože sahat na poškozený spotřebič není dobré, ale neudělala jsem nic. V šoku jsem se dívala na tu hrůzu a nevěděla co dělat. Samozřejmě,když první leknutéí přešlo, už bych věděla,ale prvotní šok mne lehce paralyzoval. Naštěstí díky rychlé reakci mého muže je jen zničený prodlužovací kabel a ohořelá díra v koberci. A tak si říkám, co by se stalo, kdyby k onomu zkratu došlo třeba když bychom byli na nákupu. Všechna bezpečnostní opatření by byla k ničemu. A tak mám jednu radu - občas zkontrolujte svoje spotřebiče, nenechávejte při odchodu z domu nic zapnuté v síti - ani notebooky a nabíječky, protože podle statistiky je to nejčastější příčina požáru. A hlavně - občas si zopakujte, jak se chovat v případě požáru-nikdy totiž nevíte, kdy se vám to bude hodit. A hlavně přeju,abyste podobnou zkušenost jako já nikdy neměli.

foto zdroj https://pixabay.com/cs/po%C5%BE%C3%A1r-plamen-uhl%C3%ADk-ho%C5%99et-hork%C3%A9-2777580/

Bydlím v klidné části na okraji města. Tedy doposud celkem klidné- konec města a rovná silnice svádí některé řidiče k rychlé jízdě,a kdo to tu nezná, a nečeká křižovatku, je občas nemile překvapen a bourá. Ale převážně BUM!, rána a pomačkané plechy, nic víc. Také na sousedství nemocnice jsem si zvykla. Houkání sanitek nás tak už neruší, je to zvuk, který čekáme. A tak si tu v poklidu žiju už skoro 30 let. Jenže blízkost Prahy a pole, které asi připadalo devenloperům nevyužité i sem přivedly stavaře a vyrostlo tu o pár paneláků navíc. A tím i spousta nových lidí. A tak se v naší bezpečné klidné čtvrti včera střílelo, pár ran z pistole, houkačky, sanitky, hasiči, policie a...koroner.. A tak mám pocit, že s nově přistěhovavšími se lidmi klid skončil. Přiznám se, že jsem pak večer měla strach jít po tmě vynést koš a dnes jsem objednala pro dcery baterky s paralyzérem, abych neměla takový strach, až se po tmě budou vracet z práce domů. Bezpečně se ale asi dlouho cítit nebudu.Jak to je s bezpečností ve vašem městě?

Znáte ten pocit, když v horkém tropickém dni jdete rozpáleným sídlištěm na autobus? Všude se vzduch téměř tetelí, kolem rozžhavených aut se skoro nedá projít, a vy cestou k autobusu přemýšlíte, že uvnitř vozu bude ještě hůř než venku. Nálada nic moc, ploužíte se unavení a pak se stane něco, co vám dobije "baterky" na hodně dlouho. 

Na zastávku si s babičkou přihopsala holčička asi pětiletá. Ale to nebyla obyčejná holčička -to bylo sluníčko naprosto bez zábran. Babička už byla na její bezprostřednost evidentně zvyklá, my ostatní ne, takže už když přicházely k zastávce jsme se všichni otočili na zavolání : jé, vy máte ale na balkóně krásnou zahrádku... paní na balkoně se začala smát a my taky, protože holčička pokračovala: a šaty máte taky moc hezké. Naše babička má taky krásné, květované,ale nosí je delší, protože říká, že má už staré nohy . A maminka taky nosí dlouhé, protože se jí nechce ty nohy holit, a tatínek pak říká kdo mu bere pořád ty žiletky.

 To všechno stihla říct během pár vteřin a my na zastávce zapomněli na horko a řvali jsme smíchy. Když došly k zastávce, holčička nahlas pozdravila a začala si povídat ostatními. Naprosto bezprostředně jsme se dozvěděli, že paní má moc hezkou kabelku, a holčička dostane k narozeninám taky jednu malou, protože když byli s dědou na zmrzlině, zapomněla ji na lavičce a už tam pak nebyla. A maminka říkala, že je ráda, že tam děda nezapomněl i ji. Spousta bezprostředních a krásně milých vět od malé holky, která zlepšila náladu všem kolem.

 Každý si s ní ochotně povídal, všichni jsme zapomněli na únavu z horka. A když na vteřinu malá treperenda zavřela pusu, bylo to asi jen proto, že si v hlavě skládala písničku: Je tu vedro jako hrom, z toho chcípnul by i slon... S pusou od ucha k uchu jsme nastoupili do autobusu a myslím, že všichni budeme příště vyhlížet holčičku, která se v životě určitě neztratí..a spousta z nás si veršovánku o vedru a slonovi určitě pobrukovala ještě hodně dlouho

Rozbolely mne zuby. Už před dvěma týdny. A tak jsem poslušně nastoupila na léčbu k zubaři. Je fakt, že se zubaře strašně bojím, možná i proto se o zuby starám tak, abych nemusela chodit častěji než 2x za rok na povinnou preventivní prohlídku. Přesto se občas stane, že zuby bolí. Zubař mi prostě s pokrčením ramen řekne, že je to tím, že mám hodně dětí a nám ženám se prostě  zuby při těhotenství odvápňují a já nevím co ještě. (Doma pak když kolem mne projdou děti, mám chuť na ně syčet - vidíš, to je kvůli vám,  tak dlouho jsem vás nosila, vydržela porod, a teď mě kvůli vám ještě bolí zuby.Naštěstí se vždycky ovládnu a mlčím, ale ten pološílený pohled v očích asi je vidět, radši mi jdou všichni z cesty)

A tak druhý týden denně v 7 ráno už stojím na středisku a čekám na vyměnění drénu. Většina ostatních čekáren je prázdná, a mě napadá, že mám prostě smůlu a jsem jediná v celém městě koho bolí zuby. Ono je to ale lepší. Kdybych slyšela z ostatních ordinací zvuk vrtačky, asi by se mi trochu podlamovaly kolena. Ten zvuk je šílený.

 Ale je fakt, že i zubní vrtačky prošly modernizací a už to s nimi tolik nebolí, jako když si vzpomenu na vrtačku před nějakými 40 lety když jsem byla hodně malá a měla kaz- byla asi pomalejší, hodně -opravdu hodně hlučná, odstřikovala z ní voda, která chladila při vrtání zub, byla pomalá a- bolelo to. I tak si vždycky říkám, že mám štěstí, že tyhle dnešní vrtačky jsou rychlé . Co kdybych žila v době, kdy byly vrtačky na šlapací pohon - to musela být šílená bolest. 

No a když stojíte v čekárně a napadají vás podobné myšlenky, najednou mě začnou bolet i ostatní zuby, které jsem předtím měla v pohodě. No a protože se umím vystresovat pěkně sama, tak si představím, jak asi museli trpět lidi ve středověku - bolí zuby? šup ke kováři a kleštěma nechat vytrhnout. To už jsem ve stavu, kdy se mi podlamují kolena a pomalu ustupuju k východu. V tu chvíli se naštěstí otevřou většinou dveře ordinace a doktor mne s milým úsměvem zve dál. Když se blížím ke křeslu, sbažím se zavtipkovat, že na matějské bych za povození na křesle musela platit vstupné,ale dušičku mám v tu chvíli fakt malinkou. Naštěstí pan doktor pracuje rychle. Z ordinace mizím rychlostí 

blesku a ještě vnímám za zády-Tak zase zítra. A já už si začínám představovat, jak ve středověku trhali zuby...

Tak mi držte palce zase zítra ráno v 7..

Na začátku chci upozornit, že nemám ráda politiku, leckdy politikům ani nerozumím - podle mne mluví řečí nám běžným lidem nesrozumitelnou.

Přesto mi to nedalo a musím k 1. kolu prezidentských voleb napsat alespoň pár slov.

Upřímně přiznávám, že nechci řešit, kdo je vítěz a kdo poražený. Všech 8 kandidátů do své kampaně dalo to nej ze sebe a svého přesvědčení.

A všichni se zaštiťují demokracií. A já jsem člověk, co je demokracií nadšený od prvního dne, kdy jsme na Národní třídě začali socialismus tlačit do kouta.

A tak mám radost i z demokratických voleb. Jenže kolikáté volby to za poslední dobu jsou - mám pocit, že neustále chodím volit - prezidenta, starostu, poslance, senátory - je těch voleb nějak moc a já jsem z toho trochu unavená. A zděšená- to nejsem tedy přímo z voleb,ale z toho, co se kolem nich děje. Kolik znalců politiky najednou na internetu a facebooku sdílí své komentáře, velmi často tak drsné a sprosté, přímo až nenávistné, že se mi z toho trochu tají dech. Tolik nenávisti sebou tyhle projevy nesou. A tak se vždycky těším na dobu, kdy se situace uklidní a všichni ti glosátoři se zklidní a já si na internetu přečtu normální zprávy (pokud tedy vynechám všechny ty hromadné nehody, loupeže, vraždy a znásilnění- vážně jsme takoví cvoci, že o tom chceme číst a je jich plný internet?).

A tak trochu doufám, že demokracie vydrží všechny tyhle nedemokratické komentáře a poznámky. A upřímně- budu ráda, až bude po volbách - až demokraticky projevíme názor, bude zvolen jeden většinou lidí volený kandidát, a opět naivně doufám, že druhá protistrana uzná princip demokracie a popřeje vítězi - bez urážek a zlých slov. Takovou demokracii jsme přece vždycky chtěli, ne?

Na začátku roku vždycky tak trochu bilancuji rok minulý - ten můj nebyl ničím moc vyjímečný, měla jsem se celkem fajn a nestěžuji si. Práce jsem měla dost, partnera mám fajn, a děti - mám úplně normální... Vždycky mne tak trochu pobaví, když otevřu internet a je plný dokonalé domácí pohody, fotek čistých dětí v naprosto uklizených pokojíčcích a v aranžích, jaké se mi prostě nepovedou.

 Moje děti se dokázaly zamatlat snad hned když se oblékly, o uklizeném pokoji nemůže být řeč ani když byly malé,ani když dospěly a jsou velké. Jen se snažím udržet vše v rozumné míře, a občas jsem prostě zařvala tak, že s hrůzou začaly uklízet i děti u sousedů. Před vánoci obzvláště se to všude hemží přáními plnými pohody a úsměvů, dokonalými fotkami 30 druhů cukroví a stromky skoro profi nazdobenými a nafocenými..

Nechápu, jak je možné, že všude v obchodních centrech a na ulicích potkávám uštvané a unavené ženy ověšené taškami, tak si říkám, jak je to prostě možné. A tak  klidně přiznám, že mě děti před vánoci naštvaly, protože se jim nechtělo pomoct s cukrovím ani úklidem, a stálo mě dost sil je donutit zvednout oči od mobilů a notebooků. Přesto se svátky povedly, bylo nám spolu fajn, všichni jsme se sešli a bylo veselo. A tak jsem si řekla, jestli bych neměla taky začít dělat takové aranže, abych měla dokonalé fotky..dám si tedy předsevzetí a naučím se lépe fotit a upravovat fotky..Předsevzetí typu:Začnu běhat už si dávno nedávám. Tak dlouho jsem si vždycky říkala, že začnu zítra, až jsem stejně nevyběhla a měla jsem špatný pocit, že jsem nedodržela, co jsem si předsevzala.

A jak jste na tom vy? Dáváte si předsevzetí? 

Věřte, že není důležité to, co se považuje za m´dní vlnu a co nám média předkládají jako nutný vzorec žití. Důležiité je cítit se v pohodě. A když jsme v pohodě my, přeneseme ji i na ostatní. A tak místo předsevzetí se každý den na někoho usmějte - i ten největší bručoun vám úsměv oplatí, nebo alespoň bude mít lepší den. A pokud úsměv předá dál, bude  najednou lépe víc lidem. A takový bych chtěla mít rok 2018 - plný úsměvů a pohody.

Praha. Je krásná, je to naše hlavní město, obdivujeme ji a chlubíme se jí. Má ale i svou druhou tvář, jako každé velkoměsto- pod rouškou anonymity se tu občas dějí věci, nad kterými zůstává tak trochu rozum stát. Tak třeba při vystupování z autobusu mladá drobná blondýna se slovy : „S dovolením“ se protahuje kolem mladé snědé ženy, aby mohla vystoupit. Možná si řeknete, co je na té situaci zvláštního? Zvláštní je to, že najednou s nadávkami snědá žena skočí zezadu na malou blondýnu a zezadu jí s nadávkami škrtí. Ta malá blondýnka zpočátku nemá šanci se bránit, útok a napadení je velmi nečekané, nemůže vlastně ani volat o pomoc, protože při škrcení zezadu nemůžete vlastně vůbec nic. Po chvíli ale blondýnka popadá dech a přehazuje tmavou ženu přes bok na zem, a tam útočnice nečekaně dostala trochu nakládačku. Blondýna totiž působí malinká a křehká, ale protože je sportovec, zná základy sebeobrany a hlavně – chodila nějakou dobu na Kick box. Tahle scéna se mne dotýká o to víc, že ona malá drobná blondýna je moje dcera. Útočnice měla smůlu, že padla na někoho, kdo se uměl ubránit, byť vypadá křehce. A protože najednou kolem ní bylo ještě pár tmavých spoluobčanů, měla štěstí, že nedostala pořádně. Co je na tom všem ale zarážející je to, že na zastávce bylo v tu chvíli zhruba 30 lidí. Nikdo nevěděl, jestli se ta malá holka dokáže bránit, přesto jí nikdo, opravdu nikdo z těch lidí nepřišel na pomoc. Všichni měli honem něco na práci, nebo se dívali jinam. A tak se ptám: Copak těm mužům chybí úplně chlapství? Kam se poděla čest a snaha bránit slabší? Nebo prostě lidsky někomu pomoct? Copak jim nedochází, že příště místo mojí dcery se ve stejné situaci mohou ocitnout jejich dcery, nebo matky, sestry, manželky, přítelkyně? Existují ještě rytíři a stateční muži, nebo mezi námi je jen zbabělost a lhostejnost? Kam jsme se dostali, když lidé jsou k sobě tak lhostejní, že jim nevadí, když vedle nich někdo někoho napadne a mlátí. Jsme tak otupělí vůči násilí? Opravdu mě mrzí, že ze světa zmizeli správní chlapi. A jsem opravdu ráda, že alespoň občas svitne naděje, když se na světě objeví lidé, jako byl pan Michal Velíšek, a lidé, kteří jsou nominováni na cenu Michala Velíška. Je tak alespoň nějaká naděje, že pokud se někdy dostanu do problému, někdo mi pomůže. Doufám, že už se nikdo z mých blízkých nedostane do situace, ve které se ocitla moje dcera – totiž že uprostřed davu lidí jí nikdo nepomůže, když má problémy a někdo jí ubližuje. Neustále čteme o přepadeních a znásilněních, a tak si v duchu říkám- proč jim nikdo nepomohl? Strach je přirozený, ale mít morální hodnoty, překonat strach a pomoct komukoliv, kdo v nouzi pomoc potřebuje z vás udělá hrdinu. 

Podzim.

Nikdy bych nevěřila, že budu podzimem tak nadšená. Vždycky jsem byla spíš letní člověk ( léto mám ráda pořád,ale v posledních letech je slovy klasika"poněkud nešťastné" - buď je takové vedro, že se nedá vyjít ven, nebo prší), v poslední době si ale podzim vyloženě užívám. Podzim je ideální na procházky. někdy si při nich odpočinu, někdy si rovnám v hlavě co si urovnat potřebuji  - na to jsou procházky ideální, je klid a můžu si přemýšlet o čem chci, a někdy se kochám. Kochání mám asi nejraději.  Čím jsem starší, tím víc nějak vnímám tu pohodu podzimní krajiny. Nikdo nikam nespěchá, všichni jsou v takovém poklidu, všude je spousta barevného listí, dozrávají rudé šípky a jeřabiny- moc hezky se na to vše kolem kouká.  Když jsem byla malá, moc ráda jsem chodila spadaným listím a hrnula je botou před sebou, za mnou zůstávaly kopky listí a já jsem se tím ohromně bavila. Moje maminka už méně, takže větu "Zvedej ty nohy!" doprovázel často pohlavek nebo herda do zad. Maminka měla strach o moje boty, mě to ale nikdy neodradilo. Musím přiznat, že hrnout nohou listí mne baví pořád. maminka už mi sice za to herdu nedá,ale radši se rozhlédnu vždycky kolem, abych nevypadala jako blázen. Nějak mne asi to chození listím vrací do dětství, je mi to prostě příjemné. A taky na podzim zrají kaštany. Nemyslím ty jedlé (ač je mám moc ráda)., ale ty klasické, ze kterých se dá leccos vytvořit. A tak se vracím z procházek s kapsami plnými kaštanů a pak s vnukem tvoříme. Zvířátka, postavičky, auta - bavíme se u toho vždycky skvěle. Podzim je prostě celkem fajn. I když bych raději,aby ještě chvíli vydrželo počasí a nebyla zima - babí léto vypadá , že letos nebude,ač jsem se na něj moc těšila, jsem na podzim vždycky naladěná tak trochu nostalgicky,ale hlavně jsem naladěna na tu krásu všude kolem. Nemusím u toho s nikým mluvit, stačí mi chodit a dívat se-  podzim je k procházkám jako stvořený.

Čas.
Čas je to nejspravedlivější, co na světě známe. Měří všem stejně, bez rozdílu věku, pohlaví nebo národnosti. Přesto čas vnímáme často velmi různě. Jako malá holka jsem se těšila na prázdniny – nekonečný školní rok plný nekonečných vyučovacích hodin – také se vám někdy zdálo oněch 45 minut vyučovací hodiny nepřiměřeně dlouhých proti přestávce, která svými 10 minutami uběhla neskutečně rychle? Ale i tenhle čas jsme vydrželi a byly konečně prázdniny. Dlouhé, vytoužené-a najednou byly hned fuč. Pár vykoupání, tábor, chvilku u babičky a je po prázdninách. Už tehdy jsem paradox času začala vnímat. A jak jsem dospívala, byly paradoxy častější a výraznější – jedno rande, tajné , místo školy s klukem , co se rodičům příliš nezdál bylo vyváženo šíleně dlouhým pohovorem v ředitelně, vysvětlujícím , že záškoláctví není v pohodě a následně měsíc domácího vězení. A přitom to rande uteklo fakt rychle, věřte mi. V dospělosti jsem čas nějak přestala řešit, časové paradoxy mi ale nějak zůstaly osudem přišité. Porody mých dětí – bolest stahů, o které tvrdili, že trvá půl minuty se táhla celou věčnost, pohovory u šéfa-nekonečná doba, zato káva s kamarádkou –tlesk a hodinka je fuč. Začala jsem si říkat, jestli čas není v nějaké smyčce, nebo jestli nějaký potměšilý panák se stopkami v ruce nestojí někde za rohem a potměšile mi čas nezkracuje a neprodlužuje podle své poťouchlé nálady. Chvilka, kdy dceru porazilo auto – minuty, kdy jsem čekala na doktora byly věčné, byla malá, skoro se mezi přístroji ztrácela a přitom najednou jako mávnutím proutku vedle mě stála slečna v maturitních šatech a já se ptala, kde je ta malá holka, které jsem včera foukala na rozbité koleno a zpívala ukolébavku proti strašidlům, aby na ni nekoukal zpod postele bubák. Některé věci se v životě neskutečně táhnou, jiné přeletí jako vánek a jsou hned pryč. Chvíle nekonečného čekání, kdy děti zůstanou venku déle než mají, a zoufalé mámy sledují ručičky hodin, které jako by zůstávaly stát a strach je zastavil na ciferníku hodin – a přitom jako teenager jsem tutéž dobu vnímala jako chviličku, kterou jsem se zpozdila a nechápala jsem, proč máma nespí a sedí v křesle skoro šedivá strachy. Některé chvíle nám milosrdně čas schová, jiné okamžiky si pamatujeme napořád. S neúprosnou přesností nám tik, tak odkrajuje z každého dne, týdne, roku. Někdy na něj nadáváme, zdá se nám ho málo, jindy se nemůžeme dočkat konce chvilky, která není zrovna fajn. Přesto stárneme všichni stejně, naše hodina je stejně dlouhá jako sousedova a je jen na nás, jak se svým časem naložíme. Už dávno vím, že čas není zlý pán, je to spravedlivá veličina. Nikdo z nás ale neví, kolik toho jeho času mu ještě zbývá. Proto se snažím prožít každou chvilku tak, abych si večer před usnutím mohla říct- dnešek byl prostě bezva den. A pak se podívat na hodiny, a tik tak odměřit čas do chvíle, než ráno budík odměří čas na vstávání a začne další den. 
Děkuji stránce a obchodu Helveti.cz https://www.helveti.cz/ za super soutěž na téma Čas